My translation

18/01/2015 21:22

1.ledna

Úterý 1.ledna

 

Rok začínám s tepající hlavou a třesoucími se končetinami a to díky nadměrnému množství alkoholu, který jsem byl nucen požít minulou noc na matčině párty.

Seděl jsem na jídelní židli, docela spokojen pozoroval jsem tančení a popíjel nízkokalorický nealko drink. Jenže moje matka na mě stále křičela, „Přidej se, rybí ksichte.“ , a nedala mi pokoj dokud jsem do se nevpravil skleničku a půl Lambruska.

 

Nebylo to dlouho před tím, co jsem se ocitl na improvizovaném tanečním parketu v matčině obýváku, tančící na „the birdie song“ v jedné řadě s Pandarou, láskou mého života, s profesorem Jackem Cavendishem, Pandořinou novou láskou; Martinem Muffetem, mým chlapeckým nevlastním otcem; Ivanem a Taniou, bohémskými rodiči Pandory a dalšími opilými přáteli a příbuznými mé matky. Když se píseň blížila ke svému vrcholu, zachytil jsem svůj obraz v zrcadle nad ohništěm. Máchal jsem rukama a usmíval se jako šílenec. Okamžitě jsem přestal a přesunul se na jídelní židli. Bert Baxter, kterému bylo sto minulý rok, prováděl neobratný tanec na svém kolečkovém křesle, což se neobešlo bez zranění; díky jeho neopatrnosti je můj levý kotník stále pohmožděný a oteklý. Mám také obrovskou řepnou skvrnu na svém novém bílém tričku zapříčiněnou jeho hodem jedním s řepných sendvičů pod domněnkou, že se jedná o konfetu. Ale tenhle chudák starej zmetek skoro jistě ještě letos zemře – dostal svůj telegram od Královny – takže mu nehodlám účtovat odborné chemické čištění, jež by jistě moje tričko vyžadovalo.

 

Můj otec dorazil nezván v 11:30. Jeho jediná omluva byla, že musí nutně mluvit s babičkou. Je teď dost hluchá, tak byl otec nucen přeřvávat hudbu. „Mami, nemůžu najít vodováhu!“ Výmluva k pláči. Kdo by potřeboval vodováhu na Nový rok krom instalatéra ve stavu nouze? Žalostný požadavek osamělého čtyřiceti-devítiletého rozvedeného muže, jehož tmavě modrý oblek z osmdesátých let potřebuje vyprat a jehož hnědé mokasíny potřebují vyhodit. „Máš tušení, kde by mohla být?“ trval na svém otec dívajíc se při tom směrem ke stolu s nápoji. Pak dodal: „Pokládám jen nějaké dlaždice.“ Této zřejmé lži jsem se nahlas zasmál.

Pandora byla moje od třinácti let, kdy jsem se zamiloval do ní a do jejích vlasů v barvě melasy. Ona si prostě hraje na nedostupnou. Vzala si Juliana Twyselton-Five, aby mě přinutila žárlit. Jiná možnost mě nenapadá. Julian je bisexuální polo aristokrat, který občas nosí monokl. Stále prahne po výstřednosti, ale naprosto se mu to nedaří. Jedná se o naprosto obyčejného člověka s nadřazeným přízvukem. Vypadá jak kůň na dvou nohách. A co se týká její aférky s Cavendishem, který se obléká jako vandrák, tak to můj mozek nebere.

Pandora vypadala opravdu překrásně v červených šatech bez ramínek, ve kterých stále hrozil útěk jejich prsou. Při pohledu na ni by si nikdo nepomyslel, že je to teď doktorka Pandora Braithwaite, mluvící rusky, srbochorvatsky a některými dalšími málo používanými jazyky. Vypadala spíš jako jedna z těch supermodelek, co se prochází přehlídkových molech než doktorka filozofie. Určitě dodala jiskru této párty: ne jak její rodiče, kteří byli oblečení v jejich beatnik stylu z padesátých let – póla a manšestráky. Není divu, že tak strašně potili, když tančili na Chucka Berryho.

 

Když hodiny odbily dvanáct, všichni se vzali za ruce a zpívali: Šťastný Nový rok. Rozhlédl jsem se kolem a podíval se na Pandoru, Cavendishe, mou matku, otce, na mého nevlastního otce, babičku, Pandořiny rodiče,  na Ivana a Tanju Braithwaitovi a na psa. Oči se mi zalily slzami. Je mi téměř dvacet čtyři let, pomyslel jsem si, a co jsem dokázal se svým životem? A jak zpěv utichal, odpověděl jsem si- nic, Mole, nic.

 

Řekla: „Proboha, to si nemůžeš vzít aspoň jeden mizernej den volna bez dovolení? Musíš pořád dělat poskoka tomu mrňavýmu komisaři Brownovi?“.

Odpověděl jsem s důstojností, doufám: „Pandoro, někteří z nás drží slovo, na rozdíl od tebe, která jsi v úterý druhého června 1983 slíbila, že si mě vezmeš, jakmile dokončíš školu s vyznamenáním.“

Pandora se zasmála a při tom vylévala svou čistou whisky ze sklenice. „Bylo mi šestnáct“, řekla, „ ty žiješ v nějaké zatracené časové smyčce!“.

Ignoroval jsem její urážku. „Odvezeš mě do Oxfordu, jak jsi slíbila?“ Vyštěkl jsem. Ona si při tom utírala papírovým ubrouskem se soby kapičky whisky na šatech.

Pandora zařvala přes celou místnost na Cavendishe, který byl zrovna zabrán do hovoru s babičkou o nechutenství jejího psa: „Jacku, Adrain trvá na odvozu zpět do Oxfordu!“.

Modrovous¹ obrátil oči v sloup a podíval se na hodinky.

„Mám ještě čas na nějaký drink, Adriane?“ zeptal se.

„Ano, ale už jen na minerálku. Řídíš přece nebo ne?“ řekl jsem.

Opět protočil oči a vzal si láhev mattonky. Můj otec popošel ke Cavendishovi a společně vzpomínali na staré dobré čas, kdy mohly v hospodě vypít deset piv, nasednout do auta a jet, aniž by jim byl zákon v patách.

Byly dvě hodiny ráno, když jsme konečně opouštěli matčin dům. Pak jsme se museli ještě zastavit u Braithwaitů, abychom vyzvedli Pandořinu tašku s věcmi na přespání. Sedl jsem si dozadu Cavendishova Volva a naslouchal jejich banální konverzaci. Pandora mu říkala „broučku“ a Cavendish ji nazýval „beruškou“.

Probudil jsem se na okraji Oxfordu, abych zachytil jejich rozhovor. Pandora šeptala: „Tak co si myslíš o slavnostní náladě v rezidenci Molových, broučku?“.

Slyšel jsem, jak odpovídá: “Jak jsi slibovala, beruško, naprosto nevkusné.“ Dost jsem se tím pobavil. Oba se na mě otočili a tak jsem předstíral spánek.

Začal jsem přemýšlet o své sestře Rossie, která je podle mého názoru úplně rozmazlená. Světově známou dětskou panenku, které sloužila jako kadeřnický model, kterou požadovala na Vánoce, stále zanedbaně na okenním parapetu v obýváku od rozdávání dárků, kde se koukala z okna na stejně zanedbanou zahradu. Její prodlužovací vlasy byly zamotané a její obličej byl zanesen přehnaným líčením. Rossie před tím tančila s Ivanem Braithwaitem způsobem zcela nevhodným pro osmiletou holčičku. Vypadali jako Lolita a Humbert.

Nobokove, kolego spisovateli, by měl být na živu a vidět to. Šokovalo by to dokonce i tebe, vidět Rossie Molovou našpulenou ve své černé minisukni, růžových punčocháčích a fialovým krátkým topem.

Rozhodl jsem si psát podrobné deníkové záznamy v naději, že můj život bude vypadat daleko zajímavěji, když bude napsán na papíře. Ono totiž žít můj život není vlastně vůbec zajímavé. Je k nevíře nudný.

 

¹ modrovous z angl. slova bluebeard – francouzská povídka od Charles Perrault, kde bluebeard je muž, který postupně vraždí svoje manželky.